Konec školního roku je tu. Všichni počítají dny do prázdnin. Učitelé, děti i rodiče jedou z posledních zbytků energie. A ve třídních rodičovských skupinách se rozjíždí jedna z nejnáročnějších týmových disciplín roku:
Co dáme paní učitelce za dárek?
Na první pohled jednoduchá věc. Dárek. Poděkování. Milé gesto.
Jenže pak to začne.
Někdo navrhne poukázku na oblečení, protože „tím se nic nezkazí“.
Někdo jiný lístky do divadla, protože viděl krásné představení a paní učitelce by se určitě líbilo.
Další rodič přijde s nápadem na společný zážitek, protože zážitky si přece člověk pamatuje nejdéle.
A někdo navrhne zarámovaný obrázek podepsaný všemi dětmi, protože je to osobní a milé:-)
Do toho běží ve stejné WhatAppové diskuzi paralelní linka:
„Kolik se vybírá na pondělní muzeum?“
„Může někdo poslat úkol z češtiny?“
„Jak se prosím odhlašuje oběd?“
A za chvíli přibývá další vrstva:
„A dáme něco i panu vrátnému?“
„A angličtinářkám?“
„A družinářkám?“
„A kuchařkám?“
A najednou skupina lidí, která původně chtěla jen hezky poděkovat paní učitelce, řeší malý projekt. Ovšem bez projektového manažera. Bez domluveného postupu. Bez jasného rozhodování. A často taky bez toho, aby bylo úplně jasné, jestli se ještě sbírají nápady, už se hlasuje, nebo že se právě někdo stal organizátorem.
Jestli vám to něco připomíná, nejste sami.
Podobné situace na konci školního roku zažívá spousta rodičů. A i když se tomu dá s odstupem zasmát, v tu chvíli je to často únavné. Protože „vždyť jde jen o dárek“ – a přesto se lidé nemohou domluvit.
Jenže i při výběru dárku jde o skupinové rozhodování.
A zde už začíná být facilitace velmi praktická. Ne ta formální, s flipchartem a barevnými lístečky. Spíš její běžné principy, které se hodí všude tam, kde se má skupina lidí na něčem domluvit.
Třeba:
Ujasnit si, v jaké fázi jsme.
Sbíráme nápady? Vybíráme z nich? Nebo už řešíme, kdo co zařídí? Když se tyhle fáze promíchají, vzniká chaos.
Domluvit způsob rozhodnutí.
Budeme hlasovat? Rozhodne většina? Nebo někdo připraví návrh a ostatní se ozvou jen v případě zásadní námitky? I jednoduché pravidlo může skupině ušetřit hodně energie.
Oddělit téma od provozních dotazů.
Dárek, muzeum, úkol z češtiny a obědy jsou taky „důležité“ věci. Ale když běží v jedné konverzaci najednou, původní debata se snadno rozpadne.
Počítat s tím, že ticho není souhlas.
Někteří lidé reagují hned a hodně. Jiní čtou zprávy až večer. Někdo nechce přidávat další názor. A někdo jen doufá, že to celé někdo vyřeší. V online komunikaci není vždy jasné, co mlčení znamená.
Mít někoho, kdo proces podrží.
Ne nutně šéfa. Spíš člověka, který shrne, kde jsme, navrhne další krok a pomůže skupině dojít k rozhodnutí. „Máme tři návrhy, pojďme do dnešního večera vybrat jeden“ někdy stačí víc než dalších dvacet zpráv.
Facilitace tedy není jen nástroj pro pracovní porady, strategické workshopy nebo velké týmy. Je to dovednost, která se hodí i v běžném životě. V rodině při plánování dovolené. Mezi kamarády při domlouvání víkendu. V komunitě při organizaci sousedské akce. A ano, i ve třídní skupině, když se na konci června vybírá dárek pro paní učitelku.
Protože všude tam, kde se potkávají různé názory, dobré úmysly, časový tlak a trochu únavy, může pomoci někdo, kdo do toho vnese klid, strukturu a jasný další krok.
A to se před prázdninami hodí dvojnásob.
Přejeme všem rodičům, učitelkám, učitelům, vychovatelkám, družinářkám, kuchařkám, vrátným i všem dalším školním hrdinům co nejklidnější konec školního roku a krásné prázdniny :-).
